Jedná se o nejstarší typ konstrukce dřevostaveb, který výrazně ovlivnil vývoj dřívější architektury dřevěných staveb a je široce rozšířený. Srubové stavby postavené do pro ně tradičního stavebního prostředí se ovšem nehodí do obrazu současného stavění. Tradiční srubová stavba patří především do horského regionu, a vyžaduje odborníky, kteří jsou schopni takové stavby konstrukčně správně postavit (Kolb, 2007).
Plášť budovy srubových staveb se dříve skládal z jediné vrstvy, která měla současně obkladovou, nosnou a prostor vytvářející funkci. V dnešní době ale nároky uživatelů na izolaci a pohodu prostředí výrazně vzrostly. Tyto zvýšené požadavky proto vedli k dnes již běžným plášťům budovy a dřevěným konstrukčním prvkům, s více vrstvami, které plní různé úkoly (Kolb, 2007).
Potěšitelný vývoj srubových staveb byl zaznamenán v horských regionech, a to zásluhou architektů, kteří pracují s velkým citem pro regionální zapojení a navrhují s novým porozuměním pro konstrukční princip srubových staveb. Pochopení nosné a obkladové funkce jako architektonického potenciálu posouvá srubové stavby do nové dimenze. Rohy a hrany, výstupky a stupně, trámy a nosníky přitom zůstávají viditelné. Architektura a konstrukce jsou v souladu.

Charakteristické znaky srubových staveb:
- vysoká řemeslná dovednost;
- umělecké rohové spoje;
- velká spotřeba dřeva;
- speciální výběr dřeva;
- pevné uspořádání půdorysu;
- sednutí

Srubové systémy vícepodlažních staveb:
- konstrukce se musí vytvořit tak, že se sednutí neprojevuje nepříznivě;
- srubové systémy vícepodlažních staveb již nejsou z konstrukčních a hospodářských důvodů běžné

zdroj: ADMD